Škoda, že si ani jeden z vystoupivších kolegů zákon nepřečetl. Kdyby tak učinili, pak by jistě věděli následující: Nikdo z nás nechce, aby existoval nějaký státní „supertaťka". Děti opravdu zestátňovat nechceme. Jsme rádi když žijí v úplné rodině s mámou a tátou - v rodině, kde kromě hmotného zabezpečení dostávají i to nejdůležitější - lásku,bezpečí a domov.
Jenže mezilidské vztahy nikdy nefungují ideálně a i z hodného beránka se vlivem neovlivnitelných okolností může stát zlý beran
A to platí i pro instituce. Kdyby pracovaly tak, jak mají, nebylo by třeba zákonné úpravy a zákon by nespatřil světlo světa. Každoročně je stíháno několik tisíc osob pro neplacení výživného. Státní orgány jsou bezmocné. Pokud budeme výživné zálohovat s povinností jej vymáhat, pak bude zájmem i těchto institucí peníze do státního rozpočtu vrátit. Prostě budou motivovány konat. Ale, ačkoli máme plná ústa motivace a skloňujeme ji ve všech pádech, ve finále na ni rezignujeme a dluhy odpustíme. Prý je to výhodnější, bez ohledu na dopady a zodpovědnost.
Máme demografickou krizi a měli bychom být vděční za každé jednotlivé dítě, které se narodí a o které se někdo, byť osamělý rodič, pečlivě a zodpovědně postará.
Pokud pan ministr zná samoživitelky, které se dokáží postarat samy o sebe, tak jim blahopřeji - určitě je to jejich vlastní pílí či prostě mají štěstí. Řada dalších samoživitelek ale takové štěstí nemá. Spoustu z nich totiž nikdo nezaměstná - mají děti a proto jsou pro zaměstnavatele příliš rizikové. Stačí se podívat do statistik. Nejvíce nezaměstnaných žen je ve věku, kdy mají malé děti. Říká se tomu diskriminace. Ale třeba má pan ministr jiné vysvětlení. Možná by raději viděl ženy se slušivými zástěrkami doma u plotny, vzorně pečující o své manžele.
Argumentace, že návrh poškodí chudé děti z úplných rodin považuji za absurdní a nebezpečný.
Co je lepší? Mít milujícího tátu s mámou a úplný domov anebo čekat na tátu nebo mámu, kteří odešli? Děti z neúplných rodin jsou na tom vždy hůř. Trpí rozpadem rodiny, a to i v případě, kdy mají dobré ekonomické zázemí. Chybí to hlavní - pocit jistoty domova a bezpečí. Děti ale nemají být oběťmi hádek svých rodičů. Vždyť jde v první řadě o ně.
Když vezmeme kalkulačku a začneme počítat, dojdeme k zajímavým závěrům. Částka cca dvou miliard, které jsou počítány na zálohované výživné, jsou pouhým zlomkem toho, co musí stát vynaložit na sanaci jiných jevů, jako jsou třeba drogy, krádeže či další sociálně patologické jevy.
Každý rozumný stát bojuje proti sociálnímu vyloučení a proti rozvírání sociálních nůžek mezi občany. Děti matek/otců - samoživitelů jsou nejohroženější skupinou. A komu jinému, než dětem by měl stát podávat pomocnou ruku?
Snad poslední poznámku - pan ministr to sice jasně neřekl, ale mám pocit, že ženy - samoživitelky považuje za viníky svého stavu. Zároveň je považuje za hlupačky, které sedí doma a čekají, až se o ně někdo postará. V uplynulých dvou letech jsem potkala řadu samoživitelek a znám stovky příběhů žen, kterým jejich partner dluží na výživném pro společné děti i statisíce korun, a to jsou mezi nimi i bohatí podnikatelé nebo známí umělci. Všechny tyto ženy si zaslouží úctu společnosti, která k nim není přátelská. I ony si zaslouží tu podanou ruku. Jsem přesvědčena o tom, že společnosti se tato pomoc vždy vyplatí více než bláboly o hrdinství nositelů vlastních chyb, řeči o státním „supertaťkovi" a zodpovědnosti.